pondělí 9. srpna 2010

Xian (6.-9.8.)

Den první
Po měsíci a půl v Pekingu jsme si s Lukanem řekli, že už to je trochu nuda a je právě čas na nějaké to menší dobrodružství ;D. Naším cílem se stalo město Xi’an, umístěné jihozápadně od Pekingu. V pátek večer jsme nejdřív počkali, než všichni odejdou na fotbalový západ a poté jsme nepozorovaně vyklouzli z našeho apartmánu s vyprovozením našeho věrného bratra Francoise. Potřebovali jsme se dostat na vlakové nádraží, ale ještě předtím na nás čekala v metru jedna Češka žijící v Pekingu, Vilma Bohunická, která nám obstarala lístky a s maminkovskou péčí nás dopravila až do našeho vlaku. Po vstupu do našeho kupéčka jsme zůstali chvíli stát s otevřenou pusou. Čekaly na nás dvě přepychová lůžka a televize u nohou. Nejdříve jsme se trochu obávali, s jakými dalšími lidmi pojedeme, ale nakonec jsme se s jedním z Číňanů dali i do řeči. Chvíli mu sice trvalo, než pochopil co znamená „Czech republic“, ale hned poté začal nadšeně jmenovat jména našich fotbalistů. Lukan potom zalehl a četl si časopis, já se pokoušela usnout a zaspat následující 11 hodinovou cestu. Ráno nás vzbudila průvodčí kolem sedmé, asi hodinu a tři čtvrtě před naším příjezdem. Na nádraží jsme vyhlíželi ceduli s Lukanovým jménem – měla na nás totiž čekat mladá průvodkyně, Míša Staňková, která tu žije už 3 roky, ale ať jsme koukali třeba i nahoru, nic jsme neviděli. Asi po patnácti minutách jsme dostali skvělý nápad zavolat jí, a za 2 minuty jsme byli všichni pohromadě, směřujíc k našemu hostelu, který se nachází přímo vedle Jižní Brány. Po tom, co jsme si dali rychlou sprchu jsme se vydali vstříc ulicím Xi’anu, konkrétně byla prvním bodem na seznamu Muslimská čtvrť. Nejprve jsme podešli Zvonovou věž a pokračovali jsme kolem Bubnové. Následovala ulička, ze které jsme měli pocit, že někdo pomíchal Ameriku, Řecko, Čínu a kdo ví jaké další země dohromady. Vzhledem k tomu, že jsme od večeře nic nejedli, dali jsme si rovnou oběd – rozhodli jsme se pro jednu z tradičních restaurací, a kromě čínských knedlíků se Lukan odhodlal vyzkoušet místní muslimskou specialitku – jehněčí polévku s nadrobeným chlebem „Mo“. O několik chvil později jsme už procházeli bránou do mešity, která vypadala spíš jak tradiční čínský chrám. Strávili jsme v klidném prostřední asi hodinku a potom jsme neztráceli čas a vydali se na městské hradby. Tam pro nás měla Míša malé překvapení – mohli jsme si vypůjčit kola a objet celou trasu dlouhou asi 12km. Já nakonec ukecala Lukana, abychom zkusili dvoukolo, a i když to bylo zpočátku (hlavně pro něj) těžké, nakonec jsme se sladili a užívali si cestu. Míša nám při tom vyprávěla různé příběhy a asi v polovině cesty jsme dokonce narazili na Češku! Úplně zpocení a žízniví jsme zapadli do nejbližšího mini-marketu a nakoupili litry vody, které zmizely během chviličky. Dalším cílem byly „kaligrafické uličky“, kde jsme na vlastní oči viděli Číňany psát a vyrábět štětce. Mohlo být tak kolem páté a náš program neviděl konce. Protože jsme ještě plánovali navštívit vzdálenější Velkou husí pagodu, zaskočili jsme opět do jedné z čínských restaurací. Tady se nic zvláštního nestalo, zmiňovat to, že si Lukášek objednal steamed bread je asi už zbytečné :D. Po nasycení našich žaludků jsme se vydali na autobus, ale sotva jsme vyšli za hradby, stali jsme se svědky ne příliš milé události. Nejdřív jsme zaslechli ránu, jako když se něco rozbije a o pár okamžiků později jsme spatřili hlouček lidí kolem Číňana na skútru, který se nějakým způsobem objevil pod kolami autobusu... Někteří se snažili autobus tlačit pryč, ale nebylo to moc platné, a tak nezbývalo nic jiného než čekat na jinou pomoc. My jsme se raději přesunuli o pár metrů dál, kde zrovna začal něco jako „rituál“ místní – hlasité bubnování stále jedné melodie. Přidat se mohl kdokoli. Naše uši však po chvíli začali protestovat, a proto jsme se vrátili k našemu původnímu plánu – chycení autobusu. Kvůli té bouračce byl však omezený provoz, a tak jsme si vybrali místo tradičního taxíka jiný způsob dopravy – motorikšu. Byl to docela zajmavý, drncavý zážitek :D. Ale k pagodě jsme dojeli bez větších zraněních, snad jen s boulemi na hlavách. Tam se pomalu schylovalo k každovečerní velké akci – velké fontáně za doprovodu hudby. Protože jsme tam však byli moc brzy, rozhodli jsme se nejdříve celý areál obejít. Kolem deváté konečně začla show. A bylo o co stát, tryskající voda dosahovala několik desítek metrů. Když jsme se dostatečně pokochali, vydali jsme se raději na cestu zpět, ale chytit nějaký taxík nebylo vůbec lehké. Přestože jsme odešli ještě před koncem představení, abychom to měli snazší,nebyli jsme rozhodně jediní, kteří takto přemýšleli. Nakonec se na nás usmálo štěstí na druhé straně silnice, a uťapkaní jsme se vděčně svezli na sedadla. Po doražení do hostelu jsme zjistli, že naše zpáteční jízdenky tu stále ještě nejsou, takže kdo ví, jestli tu neuvízneme :D. Nakonec jsme serozloučili s Míšou a zalezli do našeho pokoje.

Den druhý
Ráno jsme měli sraz kolem půl deváté. Na Lukáška možná moc brzo, ale i tak vstal dokonce chvíli před osmou :). Na dopoledne byla naplánována návštěva jednoho z místních parků, kde se scházejí především starší generace. Protože snídaně nebyla součástí našeho ubytování, doporučila nám Míša zkusit něco z kouzel pouličních kuchařů. Já jsem si dala placku se zeleninou, Lukan dal přednost placce s vajíčkem a nějakým posypem. Pomalu jsme se blížili k parku a už u brány jsme viděli první hloučky lidí, kteří se rozcvičovali, tancovali a jedni dokonce zpívali ve stylu čínské opery. O několik set metrů dál jsme narazili na obrovské skupinky lidí, kteří zpívali tradiční čínské písničky. Míša nám vysvětlila, že přidat se může kdokoli, za nic se neplatí, je to vlastně něco jako karaoke pro kohokoli . Všechno to ale mělo nádhernou atmosféru a moc se nám z parku nechtělo. Ale museli jsme, protože jsme ještě chtěli navštívit slavnou Terakotovou armádu, na kterou jsme se museli dopravit autobusem. Přesunuli jsme se tedy k nádraží, kde řidiči a jejich pomocníci lákali lidi do jejich autobusů. Bylo to skoro jako na tržnici :D. Cesta zabrala asi hodinku a stála směšných 7 juanů. Na místě jsme prošli asi kilometr dlouhou záplavou obchodů, abychom se vůbec dostali ke vchodu. Pak už přišlo konečně na samotnou expozici. Jako první jsme navštívili „Muzeum“ a potom postupně všechny tři jámy, z nichž byla poslední největší a rozhodně nejpůsobivější. A když jsme si představili, že počet vojáků, které vidíme je jen 1/8 a zbytek je pohřben někde pod námi… Před návratem jsme si ještě oba koupili malého vojáčka na památku a potom jsme opět vybrali jeden z náhodných autobusů. Ale kdo tu nebyl! Zase ta Češka ze včerejška ). Tentokrát však bylo víc času se spřátelit, a tak jsme si skoro celou cestu povídali. Po příjezdu jsme si to namířili znovu do muslimské čtvrti – tentokrát ne kvůli mešitě, ale kvůli suvenýrům a tržišti ;). Také jsme ochutnali nějaké místní sladkosti jako je kaki nebo cosi z rýže polévané sladkou omáčkou z datlů. Po těžkém smlouvání jsme se ověšeni taškama rozhodli dát něco k jídlu a tak Lukan spořádal čtyři kousky jehněčího na špejli a já s Míšou jakousi dobrou rýži s mrkví a masem. Poslední zastávkou byl hostel, kde jsme vyzvedli naše batohy a pak už jsme trošku smutně mířili na nádraží. Tam se Lukan ještě rozhodl vyzkoušet (v Xi’anu) velmi rozšířený řetězec Dico’s (něco jako KFC), ale moc pěkných slov o něm neměl. Po aspoň částečném zaplnění jeho bezednýho břicha jsme se vydali k vlaku. Tentokrát jsme však nejeli první třídou, a tak na nás čekali třípatrové palandy a bez možnosti zavření se v kupátku. Mně to ale bylo docela jedno, takže po tom, co jsme se rozloučili s Míšou jsem jen ležela a čekala, až nás vlak doveze zpátky do Pekingu.

Lolian

6 komentářů:

  1. júú, super, taky nějaká zpráva od Loli :). pěkná reportáž, vypadá to, že jsi to docela užili
    a teprve potom, co jsem viděl "11 hodinovou cestu", otevřel jsem mapu a zjistil, že Peking-Xi'an je vážně kus cesty :D

    OdpovědětVymazat
  2. Konečně reportáž od Loli :) a hned napoprvé kvalita (brzy určitě doprovozená galerií kterých se Půlča tak vehementně domáhá ^^). Odvážil bych se vyslovit hypotézu že ta Číňanka v autobuse vás ve skutečnosti sledovala, jinak to je silně nepravděpodobné :D. A nebo chyba v Matrixe/snu.

    Pomalu ale začínám mít strach jak Lukan přežije doma bez steambreadu :)).

    OdpovědětVymazat
  3. Galerie už je v sekci Fotky...

    OdpovědětVymazat
  4. Bezva report; důkaz, že Loli žije; a k tomu nové fotky. Co víc si hobit může přát? Díky :)

    OdpovědětVymazat
  5. Hallo, ik ben Henk en ik kan een kunstje.

    OdpovědětVymazat
  6. "Češka" Vilma Bohunická sa narodila v Trnave, takže je asi Slovenka.

    OdpovědětVymazat