Den dvacátý sedmý (16. 7.)

Ani slunce nevyšlo nad obzor, což teda nedělá ani normálně, a už jsme vstávali. Bylo krásných pět ráno, venku smog nebo opar po dešti, vyberte si co chcete. Sotva bylo vidět přes ulici. A navíc mělo trochu pršet. Na to už ale nebyl čas, zabalit jídlo, bundu, deštník, náhradní triko a hlavně VODU (Nepiješ, nežiješ..). No jo, a ještě foťák, abychom si vyfotili kopce v mlze. Na prd, co? Ale náš cíl byl jediným opravdu jasným bodem zamlženého rozbřesku nového dne - Velká Čínská zeď!
V šest jsme odcházeli z výukového areálu a postupně jsme se asi na tři várky dopravili do přízemí. Třicet se nás ani do čínského výtahu nevejde, ale do našeho pronajatého autobusu, který čekal opodál na hlavní ulici by se nás vešlo dokonce 52. Ach ti Číňani, někde něco přidají, někde uberou, jak se jim zrovna hodí. Po výjezdu z Pekingu jsem nevycházel z úžasu. Dokonale chudý venkov hned za hranicemi města ukrýval své vlastní kouzlo, tak silné, že by mi snad ani nevadilo na něm bydlet. Možná to není památka UNESCO, ale to mu rozhodně neubírá. Malebné domky se zdobenými střechami, zorganizovaná políčka se vším možným a dokonce jsem na chvíli zahlédl jeden traktor. Všechno ale někde končí a to platí i o (doslova a do písmene) vidlácké části cesty za vytouženým cílem. Dálnice mají v Číně lepší než u nás, ale jinak mi na nich nepřišlo nic tak fantastického. To přišlo až po sjezdu, kdy jsme se začali po tříproudové silničce proplétat drobnými kopečky s fascinujícími lesy a skalami. Nejedna zajímavost na chvilku přivítala pozornost mého oka, ať už se jednalo o Buddhu vytesaného do skály nebo potrubí o průměru kolem 8 metrů.
O chvíli později jsme dorazili tam, kam směřovala kola našeho autobusu, tedy do části paní Zdi se jménem Badaling. Bylo jen chvíli po osmé, a tak ještě neotevřené pokladny nebyly shledány s velkým ohlasem, ale ukázalo se, že vstup na zeď je asi o půl kilometru dál, kde se dá vstupenka koupit také. Ti, kteří si s sebou vzali studentskou kartu ušetřili dalších 20 jüanů, ale vesměs to bylo všem jedno, protože adrenalin stoupal stejně jako mohutná stavba do prudkého kopce. Už po prvních stovkách metrů po schodech nebo strmých plošinách měl každý na triku první kapky potu, přestože bylo sotva 25 stupňů (nad nulou). Rozděleni do mnoha skupinek úplně jinak, než si Jeff představoval, jsme se rozprchli po zdi všemi možnými směry, tedy vlastně jenom do jednoho ze dvou. S ostatními v zádech jsem spěchal vpředu spolu s první skupinkou přímo k prvnímu vrcholu, takže jsme až po dlouhé době zjistili spoustu zajímavých informací, jako že Juergen se udržel jen asi 10 minut a pak se vrátil zpět (aneb mládí vpřed :D). Po hodině kaskadérských kousků a horolezeckých výkonů došlo na první zastávku. Už se zkušenostmi z autogramiády pro mladé Číňanky a focením ve zpoceném triku jsem konečně naposledy vydechl po výběhu schodů a usedl na jeden z nich. Asi o dvacet minut později dorazil zbytek. Když jsme se shodli, že půjdeme dál, s ještě užší, nyní šestičlennou skupinou jsem pokračoval až k Východní bráně. Cestou bylo patrné, že zeď je Made in China, jelikož už její konstrukce občas není úplně stoprocentně pevná, ale zase na čínský výrobek má celkem výdrž i tak. Už trochu hladový jsem v deset hodin usedal na zídku u brány k východu (pozn. autora: zde můžete napsat velké i malé V :D). Na oběd ale ještě nebyla ta pravá chvíle, čekal nás výstup zpět k základnímu bodu. Po dvaceti minutách odpočinku nás začaly teprve bolet nohy, ale věděli jsme, že to bude ještě o hóódně horší, čemuž jsme taky stometrovým sprintem do 40% stoupání pomohli. Úplně zničení jsme se dobelhali zpět k ostatním, kteří si zatím pochutnávali na obědě. Lukana jsem viděl hned, ale Loli už odešla s Timem zpátky s autobusu. Ještě jsme něco posvačili, protože žaludky nám zely prázdnotou, ale pak jsme jako vystartovali na závěrečný běh po zdi. Jen já, Nikolaj a Tomas jsme ale nakonec byli schopni sebevražedný úkol splnit. Pouze s jedinou zastávkou na pití jsme dokončili návrat v poklusu a nakonec jsme ještě dostihli Loli, Tima a Francoise, kteří zrovna vycházeli z areálu.
Místní záchody se ukázaly jako fantastická šatna, takže po převlečení kompletně zpoceného oblečení jsem se cítil alespoň trochu jako oživlá mrtvola. Jenže mezitím si naše milá trojka usmyslela, že koupí Timovi tričko, a tak se místo cesty do KFC vypravili úplně opačným směrem, což mě stálo další energii, kterou jsem vyplýtval na jejich najití. Nakonec jsme se ale šťastně shledali a odebrali se ke KFC. Myslete si co chcete o našem nezdravém životním stylu, ale pití tu bylo levnější než kdekoli v blízkém okolí. A taky měli na záchodech toaleťák :D Postupně přicházeli další a další známí, mezi nimi i Lukan. Po dobré chvilce odpočinku ve stínu stromu jsme se vypravili zpět k autobusu. Byť bylo teprve půl jedné, nikomu už se nechtělo pokračovat v objevování dalších krás neznámých končin. Vysvitlo totiž sluníčko, které ohřálo vzduch o pěkných pár stupňů Celsia.. Ale nakonec jsme neseděli v autobuse jako pecky, ale nakupovali na místní tržnici. Zprvu trochu neúspěšné pokusy o získání dobré ceny mé vyjednávání vyztužily, a tak jsem nakonec dostal neuvěřitelné věci za neuvěřitelné ceny. Nechcete někdo sošku Buddhy za 10 jüanů? :D I pro ostatní jsem však něco udělal. Našemu polskému příteli jsem ukecal krásné tričko za 8 RMB a když se o tom doslechl Jeff, sám si poprvé v životě něco na Velké zdi koupil, protože prý za 15 juänů už by bylo za levno :D Po rozházení mnoha dalších peněz za všemožné suvenýry už dorazili všichni naši přátelé zpět k autobusu, a tak jsme mohli vyrazit o půl hodiny dřív, než byl původní plán. Cestou zpět se nic zajímavého nestalo, jen Tim málem pustil do kalhot Boba a Bobka a Nikolaj zapomněl v busu peněženku. Všechno se ale vyřešilo, a tak jsme zdařený výlet zakončili postupným střídáním ve sprše. Úplně jako noví jsme relaxovali až do večeře. Lukan zmizel s ostatními do BigPizzy, Loli jedla v Yippinu a já zůstal doma a dojedl zbytky zásob nakoupených pro Velkou Zeď. Teď paří civilizaci, já budu hrát Age of Empires a Loli se fláká, jako vždycky :D
Z Pekingu zdraví Tonda