Den třináctý (2.7.)

Nadpis už napovídá, že den bude špatný, ale opak byl pravdou. Ráno mě probudily paprsky sluníčka a při pohledu z okna bylo vidět i na další řadu paneláků - ale hlavně bylo modré nebe. Potěšen pěkným počasím jsem odehrál pár partií na Oru a tradičně posnídal müsli. Loli mezitím šla něco nakupovat do supermarketu, pak sledovala moje a Lukanovy partie. On stále upřednostňuje tradiční KGS. Sice to včera vypadalo, že budeme zabanovaní aspoň den, ale nakonec se ukázalo, že šlo jen o hodinový zákaz. Kolem desáté se začali scházet ostatní, a tak jsme přesně podle plánu vyrazili v půl jedenácté směr oběd, odkud jsme pokračovali do metra.Lístky stále stojí jen 2 jüany a dojedete za ně kamkoli, což je neuvěřitelné. Prý už se ale chystá změna jízdného.
Po asi půl hodině už jsme vystupovali na zastávce Tian' an men - west, odkud to už bylo jen kousíček do naší cílové destinace, takzvaného Zakázaného města. Cestou jsme se také zastavili u budovy s velikou podobiznou Mao Ce-tunga na již zmíněném Náměstí nebeského klidu. Měl fakt divný účes, ale nejsem přes módu zrovna odborník. Pak už jsme začali procházet prvními branami kolosálního komplexu paláců, kde žili dávní vládci a jejich rodiny. První dojem byl fantastický, druhý taky, ale pak už to bylo pořád stejné. Vždycky brána, nádvoří, palác. A abych nezapomněl - všudepřítomné bylo vedro. Slunce pálili o sto sedm a prodavači dnes asi měli spíše nadprůměrnou tržbu. Občas nebylo lehké sehnat vodu, ale vždycky jsme to zvládli, přestože byla drahá - vyšplhala se až na polovinu ceny u nás. Hlavní atrakcí nakonec skoro ani nebyl palác, ale my, protože kdekoli jsme prošli, všude na nás koukali jak na mimozemšťany. Dokonce měl náš holandský kamarád Tim zajímavou příhodu s jednou Číňankou, ale o tom v nedělních aférkách ;-) Jediní, kdo neřešil, jak vypadáme byli (taktéž všudypřítomní) žebráci s pokroucenými končetinami a vším možným. Bohužel už jsem ale všechny nadbytečné peníze utratil za přemrštěně drahou vodu a vstupné (60 RMB), a tak jsem jen zamáčkl slzu lítosti nad jejich těžký osudem a s pocitem jak je život nespravedlivý odešel dál.
V areálu jsme strávili asi čtyři hodiny, ke konci už jsme spíš všude poposedávali, protože už nebylo na co se koukat. Ale je fakt, že nechápu jak to tenkrát dokázali za nějakých 30 let postavit, s tím vším vymalováváním a vyřezáváním. Sraz před areálem byl v pět, ale skoro to nebylo potřeba, téměř všichni jsme šli pohromadě, protože Jeff měl docela zajímavé historky o jednotlivých palácích. Ve skutečnosti ho to ale strašně nebaví, kdo by se divil, vidí to každý rok, možná častěji. Cestou zpět k Tian' an men jsem si poprvé zasmlouval, ale ani to moc srandy nebylo, protože jsem řekl, že mu za ten vějíř dám jen 15 jüanů a on je přikývl a dal mi ho.. Příště musím být tvrdší, aby se hádal :D
Posledním cílem odpočinkového dne bylo samotné náměstí Nebeského klidu, kterému dominuje hádejte co - obrovské LCD obrazovky. Ale jinak je to moc pěkné, dokonale zamaskovaný masakr studentů. Krásný pomník hrdinům války s Japonci ve středu, na jedné straně přes mnohaproudovou silnici už zmíněná budova se samotným velkým Maem a všude okolo další budovy představitelů ideologie "srp a kladivo". Pokochali jsme se všemi krásnými kvádrovými budovami, a když jsme se jich dosyta nabažili, odebrali sme se zpět do metra, které bylo úplně přelidněné. Myslím, že už v našem metru nikdy prskat nebudu..
Po večeři se nic moc nestalo, lebeda jako vždycky. Nejdřív jsme dokoukali konec partií, které ochotně z MR přenáší sheeryjay a pak jsme se vesměs flákali a já zase psal článek a hrál na Oru. Čekáme na začátek fotbalu, začínají čtvrtfinále.
Zdraví Tonda